Zásada subsidiarity trestní represe

Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe představuje v trestním řízení silný argument obhajoby.

Zásada subsidiarity trestní represe aneb trestní právo jako krajní prostředek

Trestní právo představuje mocný nástroj státu, jehož účelem je ochrana důležitých zájmů společnosti před závažnými protiprávními činy. Jeho existence je zcela nezbytná, neboť některé protiprávní činy mohou dosahovat tak vysoké intenzity, že jiné prostředky právní ochrany důležitých zájmů společnosti zkrátka nebudou dostatečně účinné.

Nicméně právě s ohledem na sílu tohoto nástroje je potřeba důsledně dbát na to, aby nebyl státním aparátem zneužíván a aby zasahoval do lidských práv a svobod pouze v nezbytných případech a v nezbytném rozsahu. Na světě ostatně existuje mnoho zemí, v nichž trestní právo představuje spíše prostředek státní represe namířené vůči odpůrcům vládnoucího režimu než legitimní prostředek ochrany důležitých zájmů společnosti.

Právě proto, aby nebylo trestní právo tak snadno zneužitelné, obsahují právní předpisy demokratických právních států řadu brzd a protiváh, jejichž smyslem a účelem je ochrana práv jednotlivce ocitajícího se tváří v tvář represivnímu státnímu aparátu. Takovými prostředky ochrany práv je například skutečnost, že o vině a trestu rozhodují vždy pouze soudy, nikoliv třeba panovník či parlament, a že tyto soudy musí být složeny z nezávislých a nestranných soudců. O vině a trestu pak soudy rozhodují pouze na základě veřejné obžaloby a na základě zákonů, v nichž jsou přesně definovány a specifikovány jednotlivé trestné činy.

Právě zde, jako jeden z prostředků ochrany lidských práv a svobod, přichází na řadu také zásada subsidiarity trestní represe, která stanoví, že trestní právo by mělo být používáno jen jako krajní prostředek, není-li možné zajistit ochranu společnosti jinými, mírnějšími způsoby.

Subsidiarita trestní represe, někdy označovaná také jako princip ultima ratio, vyjadřuje myšlenku, že k trestnímu postihu by se mělo přistupovat až v případě, kdy jiné prostředky k ochraně společenských zájmů selhaly nebo nejsou dostatečné (zejména prostředky v režimu občanského či správního práva).

Zásada subsidiarity trestní represe akcentuje zejména respekt k lidským právům a svobodám. Státem uložená trestní sankce vždy představuje závažný zásah do práv a svobod trestaného jednotlivce, a proto by měly být používány s maximální opatrností. Subsidiarita tak pomáhá předcházet zneužívání trestního práva a chrání jednotlivce před či zjevně nepřiměřeným neoprávněným postihem.

Zásada subsidiarity trestní represe se však uplatňuje také z důvodu zajištění určité efektivnosti trestního procesu. Trestní stíhání a potrestání pachatele představuje poměrně nákladný a zdlouhavý proces, v němž je zapojena celá řada aktérů od orgánů činných v trestním řízení, přes svědky, obhajobu, soudní znalce, případně i tlumočníky apod.

V mnoha případech přitom mohou být méně represivní prostředky efektivnější a zároveň méně zatěžující pro stát, ale i pro samotného poškozeného.

Projevy zásady subsidiarity trestní represe

Zásada subsidiarity se promítá jak do celého systému trestního práva, tak do jednotlivých trestních případů. V systému trestního práva se může tato zásada projevovat například v následujících dvou oblastech:

• Dekriminalizace: Některé činy, které bývaly dříve označovány za trestné, byly postupem času dekriminalizovány, a buďto bylo jejich potrestání ponecháno v rovině správního práva (jako přestupky), nebo bylo od trestání upuštěno zcela. Tato dekriminalizace obvykle souvisí také s celkovým vývojem společnosti, kdy zkrátka některé činy, které společnost dříve vnímala jako nebezpečné a hodné trestu, postupem času vzala na milost.

• Odklony: Odklony jsou způsobem, jak zefektivnit trestní stíhání méně závažných trestných činů. Jako příklad lze uvést narovnání nebo podmíněné zastavení trestního stíhání, tedy situace, kdy sice bylo důvodně zahájeno trestní stíhání, ale jelikož se jednalo o méně závažný trestný čin, pachatel nad ním vyjádřil lítost, nahradil škodu apod., státní aparát dojde k závěru, že trestání by v takové situaci bylo nepřiměřené a trestní stíhání (podmíněně) ukončí ještě předtím, než věc dojde k odsuzujícímu soudnímu rozsudku.

Projevy zásady subsidiarity represe na individuální případy

Kromě vlivu na celý systém trestního práva se ovšem zásada subsidiarity trestní represe projevuje také v individuálních kauzách ve formě uvážení orgánů činných v trestním řízení, zda určitý čin je či není trestným činem, a zda je nutné jej trestat odsuzujícím rozsudkem. 

V praxi není vůbec neobvyklé, že policie podané trestní oznámení vyhodnotí tak, že popsaný skutek sice může být protiprávní, ale není trestným, a obrana proti němu tak bude náležet výlučně v rovině soukromoprávní, případně v rovině správní, bude-li se jednat o přestupek.

Ke stejnému závěru jako policie může po skončení vyšetřování a předání věci k soudu dojít také soud – je řada případů, kdy soud vyhodnotí určitý čin jako méně společensky nebezpečný, nedosahující intenzity trestného činu, a věc postoupí do správního řízení jako přestupek.

Zásada subsidiarity trestní represe může představovat vhodný směr obhajoby.

Uplatní se zejména v případě přečinů, není ale vyloučena ani u zvlášť závažných zločinů.

Je-li nepochybné, že se skutek stal a že jej spáchal obviněný, zkušený obhájce může v obhajobě za určitých okolností využít právě zásadu subsidiarity trestní represe a argumentovat, že trestní právo by mělo představovat prostředek ultima ratio, tedy až nejzazší možnou variantu řešení, a naléhat na soud, aby daný čin vyhodnotil jako soukromoprávní spor (který musí domnělý poškozený řešit standardní žalobou) či přestupek (a postoupil jej do přestupkového řízení, kde lze očekávat sankce výrazně mírnější než trestní odsouzení spojené zejména s hrozbou trestu odnětí svobody, záznamem v rejstříku trestů apod.).