Trestní řízení: Mluviti stříbro, mlčeti zlato?
Co jim mám říct? A mám vůbec mluvit? To je jedna z nejčastějších otázek klientů, kteří mají vypovídat v trestním řízení.
Shoda přitom často nebývá ani mezi advokáty, kteří na konkrétní věc nahlíží. Stejně jako jinde i zde platí známé rčení: Dva právníci, tři názory. Přitom jde o věc, která může klientovi bez nadsázky změnit život.
Otázka se zpravidla vynoří poprvé ve chvíli, kdy se má klient dostavit k tzv. podání vysvětlení. Tedy v době, kdy probíhá teprve prověřování. Jedná se o prvotní fázi trestního řízení, kdy se rozhoduje o tom, zda má být vůbec zahájeno trestní stíhání. A proti komu konkrétně. Úřední záznam o podání vysvětlení sice zásadně nelze použít jako důkaz v hlavním líčení, poskytne však orgánům činným v trestním řízení vodítko, jakým směrem trestní řízení vést. Tím, co daná osoba při podání vysvětlení (ne)řekne, tak může zásadně ovlivnit další průběh trestního řízení. A to nejen pro sebe, ale i pro další případné osoby.
Lze si představit třeba příklad žadatele o úvěr, kterým chce financovat nákup nemovitosti. Bohužel však nedisponuje jedním z dokumentů, který banka požaduje k prokázání jeho příjmu. Tak si jej vytvoří. Věc se mu později "rozleží" a žádost se pokusí vzít zpět, ovšem již pozdě. Brzy na to se již má dostavit k podání vysvětlení na policii.
Dle § 211 odst. 1 trestního zákoníku trestný čin úvěrového podvodu spáchá ten, "kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí." V případě základní skutkové podstaty není vyžadován vznik škody. Ani úmysl pachatele tak k němu nemusí směřovat. K naplnění znaků skutkové podstaty tedy v daném případě dojde.
Jednou z variant, která se bude nabízet, je odmítnutí výpovědi. Tedy trestním řádem povolená a obecně zcela legitimní taktika. Krátce na to by však bylo zahájeno trestní stíhání. Proběhly by výpovědi několika svědků, byly by zajištěny relevantní dokumenty. Pokud by dotyčný ani zde nevypovídal, přípravné řízení by pravděpodobně vyústilo v podání obžaloby. Věc by se dostala k soudu. V závislosti na kvalitě obhajoby a přístupu soudce by věc mohla skončit jak zastavením trestního stíhání, ale i podmíněným trestem. Obviněný by mezitím po celou dobu prožíval stres a nejistotu, jak se věc vyvine. Vedle toho by po celou dobu narůstaly výdaje na obhajobu.
Druhou možností by bylo jednání od počátku přiznat a podpořit jej argumentací, že žádost o úvěr byla nejen vzata zpět (byť pozdě), ale žadatel zejména neměl v úmyslu způsobit bance škodu. Byť absence úmyslu spáchat škodu úvěrový podvod nevylučuje, argument má své významné místo. Zejména jsou-li zároveň doloženy dokumenty, z nichž vyplývá reálná schopnost úvěr splácet - byť jiným způsobem, než jaký původně požadovala banka.
Druhá varianta by se za popsaných okolností jevila jako vhodnější i vzhledem k očekávanému vývoji situace. Dalo by se předpokládat, že veškeré relevantní skutečnosti byly orgánům činným v trestním řízení známé již v době podání vysvětlení. Případně by byly záhy zajištěny. K pozdějšímu závěru o spáchání trestného činu by bylo možné dojít i bez jakékoli aktivity, resp. odporu obviněného. Za takové situace by odmítnutí vypovídat pouze odsunulo problém a zhoršilo očekávaný výsledek věci. Při aktivním přístupu navazujícím na důkladné zvážení situace by naopak trestní řízení bylo pravděpodobně brzy ukončeno bez jakéhokoli negativního následku.
To, jak se k probíhajícímu trestnímu řízení postavit (a zda, resp. jak vypovídat a spolupracovat), vyžaduje pečlivou strategickou úvahu. Ne vždy je odpověď předem zřejmá. V pochybnostech je zpravidla lepší nechat na orgánem činných v trestním řízení, aby relevantní skutečnosti zjistily samy – a následně "odkryly své karty" v případném usnesení o zahájení trestního stíhání. Po jeho prostudování lze plánovat další strategii přesněji – ať již má představovat pevnou defenzivu, nebo snahu o kompromis a vyhnutí se hlavnímu líčení. Třeba pomocí tzv. odklonů – o nich zase někdy příště.