Kde je odborník, tam není úmysl?

Spoléhal jsem na odborníka. Nebo na podřízeného. Na tomto tvrzení někdy spočívá obhajoba obviněného. Silný argument, který ale má své limity.

Otázka posuzování existence úmyslu je významná zejména v případě trestného činu podvodu včetně jeho specifických forem. Tedy pojistného, úvěrového a dotačního podvodu. A také zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, které má rovněž charakter podvodného jednání.

Jako jedna z možností se obviněnému nabízí argumentovat, že v daném případě není úmysl přítomen. Pokud by snad u něj měla být spatřována určitá forma zavinění, pak nanejvýš nedbalost. Protože ta ke vzniku trestní odpovědnosti v takovém případě nestačí.[1] Navíc, úmyslem by muselo být pokryto nejen jednání obviněného, ale i následek, stejně jako příčinný vztah.

Jednou z cest je tvrdit, že obviněný jednal určitým způsobem v důsledku rady odborníka. Případně podřízeného. Obecně osoby, které mohl legitimně důvěřovat. Judikatura takových případů posuzovala celou řadu. Např. v usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1557/2014, Nejvyšší soud uvádí: "Závěr o úmyslném zavinění pachatele posuzovaného přečinu nelze totiž založit jen na skutečnosti, že určitá osoba byla v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti jako zaměstnavatele či jiného plátce a že si neověřila správnost některých údajů a důsledně nekontrolovala práci jiných osob, které byly i vzhledem k jejich odbornosti a zkušenostem odpovědné za konkrétní činnost v obchodní společnosti a na něž člen statutárního orgánu důvodně spoléhal."

Podobně v usnesení ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 334/2017 konstatoval, že "bylo pouze přirozené, pokud se obviněný spolehl na doporučení svých podřízených, kteří měli nejen příslušné odborné vzdělání, ale také očividně během svého působení na magistrátu dlouholeté zkušenosti s uzavíráním smluv na IT vybavení a služby včetně jejich dodatků."

V judikatuře Nejvyššího soudu lze nalézt i další případy, kdy nebylo shledáno úmyslné zavinění obviněného. Typicky v situaci, kdy se spoléhal na odborné rady advokáta či jiných odborníků. Lze odkázat např. na usnesení ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, nebo usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 273/2014. Laik bude například stěží posuzovat věcnou správnost znaleckého posudku. Zpravidla jej ani nebude číst celý. Přečte si jen jeho závěr, kterému věří. Proto si odborníka platí.

Argumentace o spolehnutí se na odborníka (či podřízeného) však neznamená vždy záchranu. Záleží totiž na posouzení konkrétních okolností věci. To lze demonstrovat např. na dvou rozhodnutích Nejvyššího soudu, která na výše zmíněné usnesení sp. zn. 5 Tdo 1557/2014 odkazují.

V prvním z nich (usnesení ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1310/2019) Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nižších soudů, jimiž byl obviněný shledán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby. Soud na jednu stranu nezpochybnil existenci nedoplatků. I s odkazem na usnesení sp. zn. 5 Tdo 1557/2014 však zdůraznil, že je "nezbytné, aby pachatel znal nebo přinejmenším předpokládal některé okolnosti, jež zakládají jeho povinnost odvést příslušné povinné platby za zaměstnance, a aby byl alespoň srozuměn s nesplněním této povinnosti. V uvedených souvislostech má význam i zjištění, zda a jakým způsobem takovou povinnost fakticky ovlivňovala jiná osoba činná v obchodní společnosti, která je zaměstnavatelem nebo plátcem povinným zajistit příslušné odvody, a zda tak činila bez vědomí statutárního orgánu. Závěr o úmyslném zavinění pachatele posuzovaného přečinu nelze totiž založit jen na skutečnosti, že určitá osoba byla v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti jako zaměstnavatele či jiného plátce a že si neověřila správnost některých údajů a důsledně nekontrolovala práci jiných osob, které byly i vzhledem k jejich odbornosti a zkušenostem odpovědné za konkrétní činnost v obchodní společnosti a na něž člen statutárního orgánu důvodně spoléhal." Samotné členství ve statutárním orgánu příslušné společnosti není dle usnesení ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 7 Tdo 320/2008, dostatečné k závěru o trestní odpovědnosti, "pokud nebylo zároveň zjištěno, že obviněný nějakým konkrétním projevem své vůle (např. příkazem nebo i jinak) naplnil znaky jednání, jež vedlo k tomu, že obchodní společnost neodvedla tyto platby."

V jiném případě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 3 Tdo 18/2022) však podobná strategie obviněného úspěšná nebyla. S odkazem na provedené dokazování dospěly nižší soudy k závěru, že hlavní osobou rozhodující o finančních záležitostech společnosti byl právě obviněný. Vystupoval totiž v pozici investora a finančního ředitele společnosti, přičemž schvaloval veškeré převody finančních prostředků. Obviněnému pak rozhodně nepomohla ani výpověď jednoho ze svědků, který slyšel, jak obviněný do telefonu říká, že "se práce ukončí, platby se nebudou hradit, a než to úřady podchytí, bude společnost zlikvidovaná." Poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1557/2014 tak nebyl shledán přiléhavým.

Nejde však pouze o to, co k věci řekne samotný obviněný, odvolávající se na svoji důvěru v práci někoho jiného. Důležité je i vyjádření daného odborníka. Právě jeho výpověď může práci obhajoby úspěšně završit. Anebo torpédovat.

Stalo se, že investor významného projektu byl obviněn z podvodu, když měl předstírat splnění podmínek poskytnutí státní podpory. Obhajoba argumentovala jeho důvěrou v činnost najatého specialisty. Který měl sám nejlépe znát technické normy a řádný postup výstavby. Ty investor neznal. Proto si odborníka najal. Aby bylo vše v pořádku.

Technik, sám obviněný, byl před svým výslechem poučen obhájcem o tom, že není třeba se příliš rozpovídávat. I proto na otázku soudce, zda v daném případě proběhlo vše řádně, odpověděl kladně. Následně však zřejmě nabyl dojmu, že by měl soud více zasvětit do tajů své profese. "Víte, moje činnost, to je taková šedá zóna. Investorům je často jedno, jestli je vše v pořádku, hlavně aby na to od technika měli papír." Obhájce mu hned skočil do řeči: "Ale to přece není náš případ, že?" Načež si vysloužil napomenutí soudce. Nenapovídat. Nejsme přece na základní škole.

Na výrazu soudce ale bylo vidět, že mu právě zapadl další dílek do jeho mozaiky. Nebyl klíčový, ale do obrázku zapadl dokonale. Obviněný to teprve pomalu začínal chápal. Obhájce ale věděl, že soudce teď už nepřemýšlí o vině, ale již jen o výši trestu.

Argumentovat, že se obviněný spoléhal na jinou osobu, je zcela legitimní způsob vedení obhajoby. Je však nezbytné si předem ujasnit, zda taková argumentace bude mít naději na úspěch. A myslet na to, že v trestním řízení platí více než kde jinde, že méně je více. Nebo že štěstí přeje připraveným. A taky to, že komu není rady, tomu není pomoci.

[1] V případě řady trestných činů (není-li u nich výslovně stanoveno, že postačí zavinění z nedbalosti) je podmínkou jejich spáchání existence úmyslu. Tedy stavu, kdy pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).